Vždycky jsem byla blázen do těžké techniky. A to jsem měla hlavně z toho důvodu, že můj děda a taky můj otec pracovali na poli, kde byla těžká technika opravdu na denním pořádku. Abych se vám přiznala, tak já už ve svých sedmi letech se mu měla řídit traktor, Tedy sice mi dělalo problém, abych dosáhla dolů na pedály, ale tohle taky vůbec nevadilo, protože o tohle se postaral můj děda anebo můj otec. Ani nevíte, jaká to byla zábava, když jsem mohla řídit jako dítě traktor. A samozřejmě, že ne nikdy na silnici ani ne na vedlejší silnici, protože děda nebo otec mě vždycky nechali jezdit pouze po poli, když se třeba orala půda.
A taky vždycky se mi to líbilo. Takže jsem si řekla, že až budu dospělá, tak bych taky chtěla pracovat s těžkou technikou. Ovšem není technika jako technika. To později, když už děda byl starý a nechtěl pracovat už na poli a jezdit traktorem, tak vyměnil velký traktor za menší traktůrek, kterým sekal zahrady. A tak našel takovou brigádu, ke které potřeboval už menší techniku, než je traktor. A tak si pořídil malý zahradní traktůrek, který byl více než o polovinu lehčí a taky menší než velký traktor. Takže to bylo bezva. Dědeček se doma alespoň vůbec nenudil a taky pracoval, protože on si to přál.
Děda mi říkal, že dokud může, tak chce taky pracovat, aby nebyl nikomu na obtíž. Samozřejmě, že děda by nebyl na obtíž opravdu nikdy a nikomu. Nyní je tomu už hodně dávno, ale nikdy nezapomenu na tu radu, kterou mi dal děda. Dědeček mi vždycky říkal, že nezáleží na tom, jakou práci člověk dělá, ale jde o to, aby ho práce opravdu bavila. Já sice nepracuji s těžkou technikou, ale pracuji s počítači, což je taky tedy technika, ale v tomhle se lépe vyznám než v traktoru, i když ho řídit umím. A když už jsme u toho. Tak taky jste už někdy řídili nějakou těžkou techniku?