Všichni jsme navštěvovali nějakou školu. Nejprve základní, poté některou střední, nebo učiliště a někteří vysokou.
Jako holka jsem vzhlížela k lidem, kteří úspěšně dokončili některou z vysokých škol a mohli pracovat na nějakém zajímavém místě.
Také na střední nám bylo mnohdy připomínáno, že jsme „někdo“, protože tato škola je jen pro ty nejchytřejší, kteří budou dál pokračovat ve vzdělávání.
Učili jsme se nezáživná fakta, která byla nejdůležitější tak akorát do pololetní písemky a pak mohla z hlavy ven, matematické vzorečky, které byly stejně pro většinu z nás naprosto k ničemu, základy programování na dnes již velmi historických počítačích a nezáživné životopisy spisovatelů, které dnes už ani nikdo nezná.
A pokud nebudeme dál pokračovat ve škole, nevadí. Vysvědčení odtud nás dostane na skvělá pracovní místa.
Se zpětným smutným pohledem musím konstatovat, že moje vzdělání nerovná se pravda, kterou nám vlévali do hlavy.
Nejen, že nikdo na nás, co jsme dál nepokračovali ve studování, nepohlíží jako na chytré, naopak, najednou okolí dává rovnítko mezi nás s maturitou a mezi ty, kteří mají horko těžko základní školu.
Co je platné, že máme často větší rozhled v mnoha oborech než ti vystudovaní, když se nemůžeme pyšnit nějakým Mgr., Ing., nebo alespoň Bc. Ti jsou braní vážně, i když mají za sebou školu, která je vlastně výsměchem skutečným odborníkům s těmi samými zkratkami.
Dost mě šokovala skutečnost, že úřednická místa, jsou obsazována lidmi, kteří musí mít vystudovanou vysokou školu.
Dost jich znám osobně a často mě překvapilo, jak ve skutečnosti jsou to hloupí lidé, zato sebevědomí a arogantní k těm, kteří skončili s maturitou, nebo, proboha „jen“ s výučním listem.
Mnozí dnešní třicátníci, se chovají arogantně i ke starším lidem se stejným, ale i s vyšším vzděláním, než mají sami, protože jsou přesvědčení, že jejich škola v současnosti je naučila mnohem víc, než předchozí generace. Sice neumějí teorii používat v praxi, ale zato jezdí v drahých podnikových autech a všude chodí v ruce s počítačem a mobilem přilepeným k uchu. To, aby všichni padli na zadek z toho, jak jsou důležití.
Svou „vážnost a vzdělanost“ dotvrzují házením anglikanismů, aby i ti“ nejhloupější dělníci“ viděli, s kým mají tu čest.
Často pak narážejí na skutečnost, že to, co oni vymysleli, je naprosto nepoužitelné. Jasně, počítač to snese, ale nežijeme ve virtuálním světě.
Dokonce jsou i tací, co odmítají přiznat, že špatně ovládají rodnou řeč. Píšou hrubky, ale protože i na vizitkách mají své Mgr., nikdo si netroufne je opravit. A když už se nějaký drzoun najde, běda mu. Oni si „ umí“ obhájit nesmyslnost pravidel mateřského jazyka a o to víc dávají na odiv ten cizí.
Nejsmutnější je ale pohled na ty, co si stojí za svou „pravdou“ a odmítají připustit, že člověka s léty praxe v oboru by měli spíš respektovat než urážet a zapřemýšlet o jeho řešení situace, než si vydupávat svou, proveditelnou jen na stránkách počítače.